Taky ono poděkování příteli, které opravdu dávám všude kde to jde, není jenom klišé. Jeho podpora neznamenala to, že by mě plácal po zádech jaký jsem pašák, nebo mi pomáhal v posilovně atd. Ale jeho největší podpora, které si hluboce a ze srdce vážím, bylo právě ono každodenní zvládání běžných povinností a fungování. Dokonce si troufnu říct, že závěrečné měsíce bylo možná 90% věcí na něm. Jeho tolerance a jeho schopnost vcítit se do toho jak energeticky v háji jsem byla také moc důležitá. Pokud se kdy bude připravovat jen on, já převezmu těch 90% povinností také, pokud se budeme připravovat oba dva, budeme logistiku muset vyřešit zase jinak… ale pro nás oba je priorita právě sport, takže věřím, že to vyřešíme.

Tady bych ráda zdůraznila, že samozřejmě kulturistika je individuální sport, ale tolerantní a částečně stejně zapálený partner je to největší bohatství, co každý kulturista může mít. Bez takového partnera by tohle všechno nebylo možné.

Velmen, ygg, werki, Romi – moc děkuju. Lubo díky za komplimenty. Michale – s tou blízkostí pozor . Jinak ono mě to už svým způsobem posílilo a hlavně donutilo si přehodnotit priority a chování. Také jsem díky tomu poznala pár skutečných povah lidí okolo sebe. I proto nepíšu o nemoci jako jednoznačně o špatné. Celou dobu jsem se snažila najít v tom něco, co získávám – konec konců, kdo kdy byl v podobné situaci, tak buť to nezvládne a nebo to musí takhle brát. Tím neříkám, že jsem neměla krize. Že jsem si neříkala že to nemá cenu a že jsem občas nevzdala vše a nedala ruce do klína (v tom začátku…). Ale jako bývalý koňák vím, že se říkalo, že když po pádu hned neskočíš do sedla, bude velká pravděpodobnost že už nikdy nebudeš jezdit. Tak jsem brala i návrat. Prostě jsem si říkala že se do toho sedla zpět musím dohrabat…..A neexistuje jiná možnost.

Jirko díky…. Těší mě co píšeš. Sám patříš podle mě vedle kluků jako je Tom Bureš a nebo Peter Tatarka – nejen postavou, ale tím jakou máte všichni povahu. Takových kulturistů víc a náš sport by měl hned lepší jméno. A máš pravdu. Když ti něco jde příliš lehce – asi nemáš ani důvod si toho nějak extra vážit, dokud to neztratíš.

V souvislosti s tím co píšeš mě napadá, že mi kamarádka po přečtení článku psala, zda jsem byla nezaměstnaná, že jsem si mohla dovolit takhle trénovat (časově) …A víc lidí nechápe, jak jsem vše mohla stíhat, když nepracuji jako trenér ve fitcentru.

Ne, nejsem ani jsem nebyla nezaměstnaná, jsem administrativní pracovnice. Pracuji 10 hodin denně, ale v době, kdy jsem se začla připravovat, tak se pozastavily některé práce díky krizi. Přišla jsem tím o cca 3h pracovní doby a o půlku platu (Tohle jsem ani nepsala – byla to sice další překážka, ale spousta lidí řeší stejné problémy, možná ještě horší. Prostě musela jsem udělat co jsem musela v rámci možností, které byly a jsem ráda, že nakonec to nějak šlo.).

Den pak vypadal asi takhle – 4:45 budíček, 5-6(6:30) aerobka na kole, 6:30-7:10 taková ta ranní rutinna – cestou do práce přikusování něčeho dietního jako snídaně. Okolo 8h v práci do 16:00 – v práci už si všichni zvykli, že vedle PC jsem měla pixlu se salátem a kuřetem, ze které jsem pravidelně uzobávala – V 17:30 fitko asi do 19:00, pak hned kardio do cca 20:00 a jet domů, uvařit a od cca 22h další kardio do 23 případně do půlnoci. Stíhat se to muselo. Spousta věcí šla prostě stranou. Občas to bylo infarktové, občas šílená únava z nevyspání (doháněla jsem to o víkendech taky
) ale prostě tak to bylo. Časem si člověk zvykne na všechno.
Poslední cca 3 týdny mi v práci vyšli vstříc a vzala jsem si dovolenou.